Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola druhá - Strýček a tetička

Kapitola druhá – Strýček a tetička


V malé vesničce Bempton, blízko pobřeží Severního moře...

„Johne, co tam děláš?“
„Čtu si noviny,“ odpoví jí manžel popravdě.
„Ty už si zase čteš toho Denního věštce nebo jak se ty kouzelnické noviny jmenují?“
„Musím přece sledovat, co se děje v našem světě .“
„To ale není tvůj svět, ty nejsi kouzelník!“
„Ne, nejsem – ale možná…“
„Na možná se, Johne, nehraje.“
„Harrymu zemřel kmotr, bude mě potřebovat.“
„Potřebovat? Potřebují tě tvé děti a ne Harry. Harry je zvyklý na to, že je sám, že nikoho nemá. Navíc nevidím důvod, proč bys mu měl pomáhat. Jeho otec se na tebe taky vykašlal, když jsi ho tenkrát potřeboval.“
„Ale no tak, Caroline, nebuď taková.“
„Nebuď jaká? Spravedlivá? Promiň, to ale nedokážu.“


Po delší době…

„Harry, možná bys to měl už vzdát – vždyť hledáš své příbuzné skoro rok a zatím jsme nenašli jedinou stopu, která by nás k nim měla dovést.“
„Nemůžu se, Hermiono, vzdát. Dokud nemám jistotu, zda strýček žije či ne, tak prostě nemůžu.“
„Dobrá, tak si to projdeme znovu, jako už za poslední dobu několikrát,“ pronesla už téměř rezignovaně Hermiona.
„Takže – byli jsme v knihovně, prošli jsme všechny knížky, které se přímo i nepřímo týkají historie bradavické školy. Dokonce jsme prošli i ty, které se o ní jen zmiňovaly. Ptali jsme se profesorky McGonagallové, Hagrida – prostě těch, kterých bylo možné se zeptat. Vzali jsme i v úvahu, že by to mohl být obyčejný nekouzelník – mudla – za předpokladu, že by to byl nevlastní bratr mého otce… Hermiono, Rone – jistě! Na něco jsme úplně zapomněli!“
„Na co?“ zeptal se lehce znuděně Ron.
„On sice byl z kouzelnické rodiny, ale co když až tak schopnosti svých rodičů nezdědil?“
„Jistě, že mě nenapadlo!“ vykřikla v tu chvíli Hermiona, „On je moták!“
„Moták?“
„Ano, kouzelník, který vlastně neumí kouzlit.“
„Hermiono, já vím, co je moták!“ rozčílil se Ron.
„Ale no tak – přece se teď nebudete hádat. Možná proto o něm můj otec nikdy nemluvil… Prostě se za svého bratra styděl. A možná že i jeho rodiče…“
„Harry, nedělej ukvapené závěry – mohlo to být jinak.“
„Ano, mohlo, ale třeba nebylo.“


Když se Harry znovu pustil do intenzivního hledání, snažila se toho nevšímat, ale když to trvalo už několik týdnů, nemohla to dále přehlížet.
„Harry, potřebuji s tebou mluvit,“ řekla mu jednoho večera ve společenské místnosti.
„Ano, Ginny, ale rychle, nemám moc času.“
„Jistě – jako poslední dobou pravidelně…“
„Ale no tak, vždyť víš, že hledám svého strýce a taky máme plno povinností ve škole.“
„To přece není důvod, aby sis neudělal čas na mě.“
„Musíme to řešit zrovna teď?“ řekl trochu rozmrzele Harry.
„Ano to musíme – jindy bys totiž třeba neměl čas,“ odpověděla mu ostře.
„Dobrá, tak co tě teda štve?“
„Co? Ty to nevíš? Za poslední tři týdny jsem s tebou byla dvakrát. Jednou po obědě, když ti náhodou odpadla hodina a já se rozhodla na tu svou nejít, protože jsem doufala, že ten čas po dlouhé době strávíme spolu a podruhé sis na mě udělal čas na půl hodiny po večeři, jenže jsi stejně byl duchem jinde, myslel jsi naprosto na něco jiného než na mě.“
„A co bys chtěla? Abych nechal hledání? Nevěnoval se škole a byl s tebou?“
„Když to řekneš tímhle tónem, vypadá to, jako bych po tobě chtěla bůhvíco a tys mi to nechtěl dát.“
Podíval se na ni unaveně.
„Víš, Harry, pokud nejsi schopný udělat si na mě čas ani o víkendu, kdy máš dva volné dny, myslím si, že by bylo lepší, kdybychom si dali pauzu.“
„Fajn.“
„To je všechno, co mi k tomu povíš?“
„A co bys chtěla slyšet?“
„Vážně nevíš? Pak to asi fakt nemá cenu. Měj se, jdu si lehnout.“
„Nenapadá mě teď nic.“
„Tak dobrou,“ řekla se slzami v očích a odešla směrem k dívčím ložnicím.
Proč ty holky chtějí pořád něco řešit? Jako by jim nestačilo to, co zrovna mají – ony chtějí i to, co ještě nemají. Ale mrzí mě to – to ano. Byla to první dívka, se kterou jsem se nenudil, která mě dokázala rozesmát a taky občas pořádně překvapit. Pomyslel si ještě Harry.


To už se stává, když odchází láska,
navždy a napořád v tobě dál zůstává,
to už se stává, když odchází láska,
že slza po řasách stéká…

(Argema – Když odchází láska)


Ráno u snídaně si k Harrymu přisedl rozespalý Ron.
„Nevíš, proč holky sedí takový kus od nás?“ zeptal se nechápavě.
„Asi proto, že od včerejšího večera máme s Ginny pauzu.“
„Jak to myslíš pauzu? Jako že už spolu nechodíte?“
„Tak nějak.“
„A proč? Stalo se něco?“
„Ne, nic – jen to, že Ginny připadalo, že se jí poslední dobou málo věnuji. Což není tak úplně nepravda – ale vždyť víš, máme plno věcí do školy, k tomu jsem kapitánem famfrpálového družstva a teď mě dost pohltilo to hledání strýčka.“
„Ale zůstali jste přáteli, nebo ne?“
„Myslím, že když se na holky podíváš, tak pochopíš, že přátelé asi hned tak nebudeme.“
„Hm.“
„Jen mám obavy, zda nám Hermiona bude chtít i nadále pomáhat s hledáním. Byla a stále je nepostradatelným článkem.“
„Zkusím se za tebe přimluvit.“
„No, já… víš, nevím, jestli sis toho vůbec stihl všimnout, protože za poslední dobu máš hlavě hlavně hledání tvého strýce, ale … no… já a Hermiona… prostě já a Hermiona… no, už spolu několik týdnů chodíme,“ vysoukal ze sebe konečně Ron.
Harry se málem zadusil toastem, který si před chvilkou vzal.
„Takže jsi to vážně nepostřehl, odhaduju podle tvé reakce.“
„Musím být asi hodně zaslepený tím hledáním, když jsem si nevšiml něčeho takového… A co, jaké to je? No, víš, myslím jako že nejdřív jste byli přátelé a teď…“
„Je to fajn. Zase o sobě víme skoro všechno a jen tak nás nic nepřekvapí.“
„Jo to je fakt.“
Jenže to je právě to, co by mě na vztahu asi nebavilo – to, kdybych předem věděl, co od toho druhého můžu čekat. S Ginny to bylo jiné – tam jsem si nikdy nemohl být stoprocentně jistý. Ale proč to vlastně tak ochladlo? Vždyť jsem ji měl vždycky tolik rád. A teď jsme se rozešli. Každý si půjdeme svou cestou a možná si časem najdeme svého partnera.
Harry se zamyslel.
Natolik, že přestal vnímat lidi kolem sebe a nepřítomně civěl před sebe.
Jeden člověk si toho všiml.
Seděl přímo naproti němu.
Vypadalo to, jako by se teď díval přímo na něj, ale jeho pohled byl naprosto nepřítomný.
Když se konečně probral, zjistil, že se na něj někdo dívá.
A velmi ho to překvapilo.
Ten někdo totiž seděl u zmijozelského stolu.
Když zjistil, že Harryho pohled už není tak nepřítomný jako před chvilkou, uhnul očima.
Ale Harry si byl jistý, že se na něj díval.
Ty jeho šedé oči…Sakra, Harry, prober se! Co to meleš za nesmyly!
Harryho velmi znepokojilo to, na co teď právě myslel.


Byla skoro půlnoc, když se Lucius Malfoy vrátil domů.
Jeho žena na něj čekala v obývacím pokoji.
„Takže už jsi doma?“
„Jistě, kde jinde bych měl být?“
„Třeba u té slečny, kam nepochybně poslední půlrok po večerech chodíš…“
„Nevíš nic, o mých záležitostech, takže bych ti radil, aby sis dávala pozor na to, co říkáš!“ odpověděl jí víc než tvrdě.
„Podle toho, jak se vztekáš na tom něco pravdy přece jen bude?“
„MLČ nebo…“ cloumal s ním hněv.
Sakra! Ona moc dobře ví, jak mě nejlépe vytočí – to snad není pravda. Proč jen jsem přistoupil na tu její hloupou hru? Měl bych klid, kdybych každý večer seděl ve své pracovně.
„Nebo co? Co mi uděláš?“ začala ho znovu provokovat.
Lucius se na ní pohrdavě podíval, mlčel a nakonec se rozhodl opustit pokoj.
„Nějak poslední dobou měkneš,“ neodpustila si kousavou poznámku.
Otočil se zpět a vyřkl jediné slovo…
„Crucio!“
Mířil přesně.
Nemohl minout.
Jeho žena se v křečích svíjela na podlaze a on se na ni s nenávistí v očích díval.
Uslyšeli spěšné kroky.
Rychle stáhl hůlku a zastrčil ji do svého hábitu.
„Otče! Co se tu děje?“
„Nic, Draco. Vše je v pořádku.“
Draco se podíval na matku, která stále ještě ležela na podlaze.
„Tys na matku použil zakázanou kletbu? To nemůžeš myslet vážně!“ rozkřikl se Draco na svého otce.
„Pokud nechceš dopadnout jako ona, radil bych ti, abys na mě nekřičel. Navíc – nemáš být náhodou ve škole? Co tu zase děláš? Zastesklo se ti po matčině náruči? Neříkej, že by se ve škole nenašlo dost ochotných náručí…“
„Jsi nechutný, otče.“
„Myslíš? Za pár let budeš stejný…“
„To nebudu!“ postavil se Draco znovu svému otci.
„Ale ano – jsi Malfoy!“
Draco mu chtěl znovu odpovědět, ale nejdříve se podíval na matku, aby zjistil, jak to s ní vypadá.
Ta mu dala jasně najevo, aby raději už mlčel a on ji poslechl.
Spolkl svou poznámku o tom, co si vlastně myslí o příjmení Malfoy.
Když se zpátky podíval směrem na otce, viděl, že už odchází do své pracovny.


A/N: Za beta-reading děkuji jako vždy skvělé Viviane!! Moc díky! ;)

1. Kapitola || 3. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis